WENDIGO Wendigo (nebo-li Windigo, Wiindigoo) je bájný tvor z mytologie, jež rozsévá hrůzu a děs. Řadí se do sekce k upírům a vlkodlakům. Upíři jsou sice v dnešní době ztvrárněni příliš moderně a kolikrát i přehnaně, proto by se spíše hodilo označení k tehdejším upírům, jelikož Wendigo je od pradávna považován za toho samého tvora, o jakém se bavili lidé i indiáni před dávnými věky. V podstatě se jedná o dva nejdůležitější typy. Jedním z nich je ten, kdo se Wendigem stane s vědomím, že ví, co činí. Pojídá lidi, nejraději má lidská srdce a vraždí za účelem získat větší sílu. Po nějaké době se pak ve Wendiga skutečně promění, ale ztrácí svou původní podstatu a stává se z něj šelma, jež má jediný cíl - lovit lidi. Je to bestie chytrá a silná. Druhou variantou je pak člověk, kterého Wendigo napadl, ublížil mu (nějak ho poškrábal nebo kousl, ale nezabil), a tento člověk se pak v období úplňku promění a stane se tím, co jej napadlo. Nákaza se projevuje horečkou, nočními můrami, bolestmi v nohou a následným zvířecím instinktem, který se v nich zrodí. Tento instinkt zapříčiní, že se svléknout a nazí pak běží v noci do lesa, kde ječí a vyjí. Wendigo je považován za bytost zlou a nadpřirozenou. Jeho kostra je v podobě s tou lidskou prakticky totožná, až na to, že je větší a zdeformovaná. V dlouhých rukách s obrovskými prsty, jež zakončují ostré drápy, má obrovskou sílu. Jeho tělo je daleko větší, než tělo lidské, hlava má zdeformovaný tvar právě tak, jako tělo, uši má jako pes, velká ústa plná ostrých zubů, po těle má srst tmavé barvy a obvykle žluté oči s užšími zornicemi (ale nemusí tomu tak být vždy). Má extrémní síla a zdatnost napodobovat lidské hlasy, jež zaslechl. Když je vzteklý, hladový nebo rozzuřený, vrčí. Každý Wendigo je citlivý na světlo, zejména na oheň a právě ten jej může zabít. Dalším způsobem, jak jej sprovodit ze světa je rána do srdce. Nejlépe osikovým kůlem, jeho srdce vyříznout a zamrazit. Protože toto zamrazení někteří lidé pochopili špatně, zamrazili Wendiga celého (třeba v ledu v horách), a když pak led roztál, byl omylem považován za sněžného muže. Průzkumy a první zápisy o tvora známého nám pod tímto názvem sahají do období 17. století, kde jej ještě plně nechápou a řadí ho jako vlkodlaka, ďábla či kanibala. Předpokládá se, že Wendigo dříve člověkem byl. Wendigem se však může stát i pes, který se vydá na lov a setká se s ním v noci při úplňku. Obvykle však tento Wendigo nedosahuje velké výšky, je primitivní a velmi vzteklý. Pokud má Wendigo zájem, může si tohoto psa zotročit a udělat z něj svého služebníka. Nejznámější o tomto tvorovi je to, že to kdysi býval člověk, jenž pojídal lidi, ať živé či mrtvé z hladu či chutě a tím se v něj pak proměnil. S každým člověkem, kterého pozřel, byl silnější a jeho smysly ostřejší. Jeho rychlost je opravdu obdivuhodná, dokáže skákat velmi vysoko a uběhnout velikou vzdálenost, aniž by ho to příliš poznamenalo. Tento mýtický tvor byl kdysi častokrát užíván jako zastrašující prostředek a zároveň varovný příběh mezi severními kmeny, jejichž zimy byly dlouhé a nudné, a kteří občas bývávali uvězněni v bouřích bez pomoci. Proto si předávali příběh z toho samého prostředí a s těmi samými zkušenostmi a možnostmi, jaké měli oni sami s jistým varováním, že tito lidé pak byli nuceni pojídat členy z jejich vlastní řad. Z obav, aby se to nestalo také jim samým si pak raději připravovali větší zásoby na zimu. V případě, že nemá Wendigo po ruce žádné lidské maso, spokojí se i se zvířecím. Pokud není v jeho dosahu ani to, spokojí se s mechem nebo jiným jídlem, které by normálně člověk nesnědl. Wendigo je hladový stále. Jeho žaludek stravu zpracovává neskutečně rychle, a to hlavně do energie, kterou tento tvor stále vydává. V jistých příbězích se praví, že se Wendigo vydává za svou kořistí (např. osamoceným poutníkem). Svou kořist sleduje delší dobu, poznává její zvyky a osobnost. Občas nechá prasknout větvičku nebo o sobě dá vědět. Chce, aby měla jeho oběť strach. Kdykoli se pak začne otáčet kolem dokola a rozhlíží se, kdo ho sleduje, schová se a má radost z toho, že je oběť nervózní. Cítí její strach. Z toho má pak obzvlášť dobrý pocit, a když jej lapí a pozří, je nějakou dobu uspokojený. Sem tam se stane, že svou oběť vystresuje natolik, že začne utíkat a v hysterickém záchvatu pak běží buď do léčky nebo pryč, což vede ke dvěma variantám. Buď padne do jeho spárů nebo se pokusí o útěk, což se málokdy povede. Když Wendigo udeří plnou silou, nemá téměř nikdo šanci. Občas se uloží ke spánku, ale to musí být buď vydatně nasycený nebo příliš vyčerpaný. Spát může několik měsíců či let, aniž by ho to nějak poznamenalo. Aktuální Wendigo se objevil v Kanadě kolem počátku 20. století. Antropolog Morton Teicher jeho klinický stav popsal jako Windigová psychóza, tedy touha pozřít lidské maso kombinovaná s psychickou poruchou. Je to léčebný termín daný kanibalům. Je těžké zachytit skutečné biologické příčiny. Jediný známí rys, jež mají všichni stejný, je hlad. Dá se zklidnit pojídáním hodně tučných jídel a tukem jako takovým. Nejkomplexnější zdroj informací je člověk John Robert Kolombo, jež zaznamenává příběhy a básně o tomto tvorovi.